Historie právní úpravy dražeb v českých zemích
První právní úprava dražeb v českých zemích se datuje na počátek 19. století, kdy dekretem dvorské kanceláře č. 101/1815 Sb. Z.pol. ze dne 14. září 1815 byla v zemích koruny české vyhlášena platnost dekretu č. 5651/1786 Sb.z.soud. ze dne 15. července 1786, kterým byl vydán Řád pro veřejné dražby (tzv. ,,Dražební řád“ nebo také ,,Licitační řád“) /dále jen ,,licitační řád“/, jenž byl původně publikován jen v Dolních Rakousích.
Licitační řád se na počátku 19. století vztahoval jak na nucené (dnes nedobrovolné), tak i dobrovolné dražby soudní i administrativní. Při soudních dražbách, které byly vyvolány spornými věcmi nebo konkursy, mělo se co nejpřesněji postupovat podle soudního a konkursního řádu. Licitační řád stanovil přesné podmínky pro postup při dražbách. Licitační řád ve svém úvodním § 1 stanovil, že bez vrchnostenského povolení nesmí se nic veřejného dražit. Při soudních dražbách byl vrchností úřad soudní a při ostatních dražbách to byl úřad politický (okresní a obecní úřady). Dražby prováděly soudy a ,,politické úřady“, jednotlivcům či právnickým osobám se provádění dražeb povolovalo jen výjimečně případ od případu, a to jako aukce starožitností, uměleckých předmětů, skla a porcelánu nebo jako tzv. ,,aukční trhy“ vorařů a kožařů na základě zvláštních předpisů.
Činnost vyvolávače
Vyvolání při dražbě prováděl oprávněný vyvolávač. Vyvolávačem mohl být pouze poctivý muž, který byl od vrchnosti opatřen řádným oprávněním k vyvolávání a který také před vrchností složil přísahu a slib. Na postup vyvolávače při dražebním jednání bylo přísně dohlíženo, aby neporušil ustanovení licitačního řádu. Kdyby vyvolávač porušil ustanovení licitačního řádu, musel být ihned zbaven svého úřadu a do budoucna byl prohlášen za nezpůsobilého vyvolávati. Za tuto činnost náležel vyvolávači plat, který byl přesně stanoven licitačním řádem a činil za každý celý den 3 zl. a za každého půl dne nebo ještě kratší čas 1 zl. 30 kr. Kromě tohoto platu nepříslušelo vyvolávači žádné další plnění. Vyvolávač nesměl při dražebním jednání nikoho zvýhodnit či znevýhodnit bez ohledu na jeho osobní poměry k přítomným kupcům, ani nesměl žádnému z přítomných překážet volně podávat. Vyvolávač nesměl sám ani prostřednictvím svého zástupce, ani pod cizím jménem dražbou prodávané věci koupit či jinak přivlastnit, neboli vydražit.
Vyvolání
Vyvolání probíhalo tak, že byl vyvolávaný předmět ukázán, pojmenován a byla sdělena jeho určená cena (v dnešní terminologii ,,nejnižší podání“). U věcí vyšší hodnoty, jako u skvostů, klenotů a jiných cenností, muselo být kupcům necháno několik minut na rozmyšlenou. V případě, že se nenalezl kupec, byl dražbou prodávaný předmět dán stranou a aby se dražba neprotahovala, byly vyvolávány jiné věci. Stejně bylo postupováno i při prodeji nemovitostí, práva, výsad, podniků atd., a z důvodů, že nemohly být ukázány, musely být alespoň dostatečně zřetelně pojmenovány.
Lze konstatovat, že dražba je velmi starým institutem a činnost ,,vyvolávače“ (dnešní ,,licitátor“) je s ní úzce spjata. V průběhu historie se ustálily pojmové znaky dražby, které v podstatě odpovídají současné právní úpravě dražby (první část definice dražby uvedené v zákoně č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách). Z historického hlediska tedy dražbou je nabídka určité věci či práva neurčitému okruhu osob na předem určeném místě, přičemž nezbytnou podmínkou takové nabídky je příslib převodu či přechodu vlastnického či jiného práva k nabízené věci či právu tomu z účastníků, který nabídne nejvíce a zároveň se zaváže splnit všechny podmínky, které jsou pro tuto dražbu stanoveny.
